Duben 2016

Nad propasti nadějí

26. dubna 2016 v 19:19 | Kari |  Téma týdne
Vzpomínáš si na to místo, kde jsme se scházeli jako malí? Tam, kde nikdo nechodil. Byl tam klid a my si tam vždycky jen tak hráli. Běhali jsme po lese jako dva cvoci. Byli jsme volnÍ. Nedělali jsme si hlavu co se děje doma, co se děje ve světě. Vzpomínáš jak jsme byli venku až do setmění a když byla tma utíkali jsme odtamtud domů? Přiběhli jsme domů, celí špinaví, od bláta. Řekli jsme, že jsme byli v lese. V tom lese, který shořel na popel. Les, který neexistuje. Přátelství, které dodnes už netrvá. Kamarádi, kteří vás ani nepozdraví. Svět jako by se stal černobílý. Já šla po černé cestě a ty po té bílé. Já jsem měla svoje kamarády a ty zas své. Já jsem vyrůstala a sledovala tě.
Zdroj obr.:Tumblr

Články, které jsem nikdy nedopsala. ČÁST2

20. dubna 2016 v 21:19 | Kari |  Výpisy deníku
Každý z nás hledá nějaké své místo, kde bude mít klid. Kde nikdo nebude křičet. Kde bude ticho. Ale tam, kde jsem teď se to nedá popsat. -26.2.2016

Zdroj obr.:Tumblr

Články, které jsem nikdy nedopsala.

18. dubna 2016 v 20:51 | Kari |  Výpisy deníku
Chodíme po světě s nadějí že jednou najdeme někoho, koho budeme milovat až do konce našeho života. -4.8.2015

Seděla jsem v prostorném pokoji. Koberec mě hřál do nohou. Na stěnách mohutný nábytek. Dívala jsem se do bílé stěny. Na tu prázdnou stěnu, která mi připomínala moje myšlenky-nic. -9.4.2016

Zdroj obr.:Tumblr

Jak to vypadá?

17. dubna 2016 v 20:22 | Kari
Bleh, testy mám za sebou...každopádně o tom jindy. Jsem ráda, že už jsou za mnou a teď snad budu mít klid do konce školního roku. Problém je, že ještě nevím jestli jsem přijata na gympl, nebo ne... Ale o tom všem až v pátek:) Řekla jsem si, že si udělám víc času pro sebe. Že vyrazím ven a konečně přestanu řešit trápení ostatních. Nevím, jestli to bude tak jednoduché. Včera jsme si udělali se ségrou malý výlet. No málem jsem skolabovala. Když procházíte stresem (a toho bylo až až v pátek, kdy jsem psala příjmačky) tělo si bere větší dávku hořčíku, než normálně a tak se cítíte trošku oslabeni. Ale to nebyl můj aktuální problém.
zdorj obr.:Tumblr

Výpadky

14. dubna 2016 v 20:37 | Kari
Vždy se vám snažím psát ať prochazíte temným světem se zdviženou hlavou. A sama se snažím to dělat, ale někdy je toho prostě moc. Snažím se tak moc mít dokonalý život, že to prostě...nezvládám. Nejraději bych se rouztrhla jen aby všichni byli šťastní. Nejraději bych trpěla, jen aby si všichni užívali života. Ale nejde to. Možná, že někdo zažívá největší bolest u zubaře, někdo když někoho ztratí. Ale kdyby jste se mě zeptali, co je mou největší bolestí odopověděla bych vám tohle:
zdroj obr.:Tumblr

Chybíš mi, příteli.

10. dubna 2016 v 20:50 | Kari |  Články na mé téma
Vezmi si mou mysl, vezmi si mou bolest...Tak jako prázdná plechovka nabírá déšť. Vezmi moji minulost a vezmi si mé hříchy....Tak jako prázdná loď s obrovskými plachtami, které nabírají vítr. Řekni mi tvou poslední větu. Vezmi mou ruku a drž ji pevně. Tak jako se vlny hrnou na pláž. Podívej se mi do očí a řekni jak moc mě máš rád. Tak jako každou noc co sleduješ hvězdy. Řekni mi, že mě nikdy neopustíš. Tak jako měsíc nikdy nevyjde bez hvězd. Potkáme se tam? Na bludu květin na chládném místě mé mysli. Počkáš mě tam? Ze strachu osamělých paží. Všchno co teď chci. Není to tak velké. Chci vidět tvou siluletu v mých dveřích. Když si mi naposledy řekl ahoj. Tak trochu jsem uvnitř umírala. Byla to bolest, která se pomalu šířila mou duší. Černá skvrna, která se šířila po bílém vláknu.
Zdroj obr.:Tumblr

Musíš to zažít, musíš žít.

5. dubna 2016 v 22:22 | Kari |  Téma týdne
Chůze po chodníku ve městě. Chůze po pláži u moře. Chůze po vrcholku hor. Jít s teniskama na nohou a kolem tolik lidí, tolik obchodů. Jít bosky a nechat písek aby se nám proplétal mezi prsty. Jít po zlámaných větví a cítit čerstvý vzduch. Mít na sobě kabát, plavky nebo sportovní oblečení. Zažít ten pocit. Nepříjemný pocit. Pocit, který ze srdce nesnáším. Strach. Zažít adrenalin. Vidět něco neuvěřitelného. Smát se. Brečet. Utíkat. Opít se s kamarády, zkusit trávu. Zůstat sedět doma a večně se učit aby z nás něco bylo. Snít. Přát. Dělat.
Zdroj obr.:Tumblr

Pocity, které nás zaplní když nás někdo opustí.

3. dubna 2016 v 22:16 | Kari |  Články na mé téma
V mojí hlavě jako kdyby se procházely blesky. Blesky, které se snaží dostat se ven. Tak moc to bolí. V mém srdci jako kdyby byly střepy. Střepy, které se zarývaly hlouběji a hlouběji. Ten neovladatelný pocit mě přemáhá. Chtěla bych utéct pryč, ale stojím na místě. V jednom koloběhu života. V mojí hlavě jako kdyby byla válka. V mém srdci klid. Jsem naprosto zlomená. Volala jsem o pomoc, ale řekli mi, že mi pomoct nelze. Bloudím po ulicích a hledám zbylé kousky toho co si řekl. Snažím se být normální, na hranici zoufalosti. Jen protože si řekl, že nejsem pro tebe. Moc mladá. Moc hloupá. Potřebuji někoho, kdo by mě vedl. Vedl za světlem. V hlavě zmatek. V srdci láska. Co to vůbec je? Ta touha po někom, koho nemůžu mít?
Zdroj obr.:Tumbl